Perfection is not just about control. It's also about letting go. (Black swan)

lidé, kteří mě dělají silnější

24. prosince 2014 v 12:02 | Moje velká maličkost |  Deník
(Foto: Lukáš Šimonek)

Je to téměř rok, co jsem psala poslední článek. Změnilo se mnoho věcí, změnila jsem se já. Zvláštní, je to jen rok a přeci se mi to zdá jako tisíce let. Zamilovala jsem se. Velmi prudce a velmi rychle, neznala jsem ten pocit, ale zamilovala jsem se i do toho pocitu. Řekl mi "Věř mi", řekl mi "Nebuď chladná". Jak jen jsem byla hloupá, že jsem ho poslechla. Byli jsme šťastní, ovšemže to někdy nefungovalo, ovšemže jsme se ve spoustě záležitostí absolutně neshodli, ale i přesto věřím, že jsme byli šťastní. Pravdou však zůstává, že lidi nejsou vždy dobří. Pravdou zůstává, že někdy vám facku zasadí člověk,od kterého byste to v životě nečekali, někdo, koho jste spoustu let považovali za přítele.
Ten rok byl krásný, a i když stále cítím ohromnou bolest, jsem za něj ráda. Naučil mě vstát, i když mě tisíckrát někdo srazí na zem, naučil mě bojovat za věci ve které věřím. (Škoda, že jiným to za ten boj nestálo) Naučil mě, že když někoho milujete, měli byste se vykašlat na všechny řeči o jeho minulosti. To mě bohužel naučil tento rok příliš pozdě. Že bych ty dvě slečny za to vše nesnášela? Necítím nenávist, cítím v sobě jen tisíce otazníků proč, nevím proč jsou lidi bezdůvodně zlí, ale nemá cenu plakat, takový je život.

Už nebudu brečet kvůli někomu, komu jsem za tolik věcí nestála. Miluji ho stále. Jenže jsem zjistila, že nemiluji jeho, miluji člověka, kterým jsem si myslela, že on je. Je těžké akceptovat takový fakt, je těžké zjistit, že někdo, koho jste milovali možná ani nikdy neexistoval. A je k zbláznění dostávat neustále zprávy od bývalého, když je to jako by vám psali dvě osoby. Jednou je to sobecký krutý bezcitný hajzl a podruhé ten, koho milujete.


Včera jsem zjistila jednu věc. Je zvláštní, jak jedna věc dokáže člověku tolik ulevit. Zjistila jsem, že zatímco jsem já doma naprosto zlomená brečela a vyráběla mu vánoční dárek, on psal jiné. Nemohu říct, že by si povídali o počasí a rozhodně nemohu říct, že to, na čem se domlouvali nevnímám hůř, než kdyby se spolu prostě vyspali. Ale ano, nepřečetli jste nic špatně, ano, jsem šťastná právě kvůli tomu. Jsem šťastná, že konečně vidím, co to bylo za člověka. Ovšemže mi potom psal jak je to jen tlustá ošklivá hloupá kráva a prostě se s ní bavil o svém "koníčku", protože ona nemá sebeúctu, takže by si mohl hrát tak, jak se mnou by ani nechtěl, protože by nechtěl dělat nic, co mi je proti srsti.
To byla asi poslední kapka. Ne, to už jsem cítila jen opovržení. Asi jsem prostě divná, ale nechápu jeho. Jak jen si to mohl po tom, co mi řekl, že mě miluje dovolit? A už vůbec nechápu jí, je to přítelkyně kamaráda a přesto se na tomhle domlouvala s jiným? Je mi líto Martina, protože si zaslouží lepší slečnu. Je to skvělý člověk, někdy až moc, protože vím, že je tak hodný, až je někdy blbý. Nechápu jak to mohla ona udělat jemu a nechápu jak on to mohl udělat mně. Nevím, jak se s tím vypořádá Martin, ale moc dobře vím, jak se s tím vypořádám já. Člověk, kterého jsem milovala je pro mě mrtvý. Může si plakat jak chce, může mi klidně ještě tisíckrát napsat o tom, jak je hnusná a je to jen "hračka", jenže víte co? Já bych těm dvěma vztah přála z celého srdce, hodí se k sobě.


Nevím, jestli sem budu ještě vkládat další články, jelikož si deník vedu soukromě, ale tímto bych chtěla čtyřem lidem poděkovat za to, že mi dali pořádnou ránu pod pás. Víte, rána pod pás přichází vždy od člověka, který výš nedosáhne. J

Jinak si žiju harmonicky. Tančím, baví mě to stále víc. V šermu jsem se od svého rozchodu značně zlepšila, teď budu usilovat o prvních 32 na mistrovství světa juniorů. (Nebo příští rok, co na tom záleží, ale jsem odhodlaná to dokázat) Ve škole vedu téměř vše na jedničky (kdo by byl řekl, že kdy budu mít z fyziky průměr 1,14) a jsem rozhodnutá se dostat na dobrou univerzitu v zahraničí. (Nejvíc jsem zvažovala SciencesPO, ale i když mám francouzštinu šest let, na valné úrovni není. :D)
 

Setkání s Jackem Rozparovačem

7. ledna 2014 v 22:47 | Moje velká maličkost
A po dlouhé době opět zdravím. Za tu dobu, co jsem sem nepsala se toho spoustu změnilo a mám se skvěle, ale o tom jindy. :) Prozatím přidávám jednu povídku, nic hvězdného, ale lepší jak drátem do oka.

Setkání s Jackem
Tehdy se psal rok 1888, pamatuji si ten děsivý říjnový večer jako by to bylo včera, je téměř neuvěřitelné, že je to pět let. Už pět let mě ty bledě modré oči děsí ve spaní. Onen den byl Londýn již od podvečera obklopen hustým mlhovým oparem, jenže to nebyla ona mlha, která působila tak děsivě, byla to celá část Whitechapel , East end naháněl husí kůži všem, kteří ještě nepřivykli pochybným čtvrtím. Všem, kteří nebyli zvyklí na pach moči a tiše běhající stíny krys.

Nesmíte si myslet, že jsem nepřející, ale vždycky se mi dělalo špatně při pohledu na všechny ty lidi, kteří sem nepatřili, nad těmi, kteří námi, obyvateli této čtvrti, opovrhovali. Dělalo se mi špatně z jejich obézních postav, když jsem umírala hlady a z té hromady odsuzujících pohledů na mě, prostitutku. Jelikož žádná panička, kterou by manžel vyhodil na ulici by neměla jinou možnost, pokud nechtěla umřít hlady. Ženy této doby si nevybírají svůj osud, jejich osud jim určuje společenské postavení a manžel, jenže prostitutka je bez postavení i bez manžela. A tak prosím, nesuďte mě příliš krutě, až uslyšíte, co jsem udělala. Opravdu jsem musela! Budu tedy pokračovat ve vyprávění svého příběhu. Příběhu noci, kdy mě má vlastní zoufalost a strach ze smrti přiměly udělat onu zrůdnou věc.

Večeřela jsem v jedné ze zapadlých hospod, takové té hospodě, kde se bojíte ptát i na obsah zelné polívky abyste pro samé zjištění nevrhly obsah žaludku zpět na stůl. Ve společnosti obtloustlého chlápka s velkým zarudlým nosem a nepříliš inteligentním výrazem a své kamarádky Ginger, ach ano. Chudinka Ginger, byla to krásná dívka s dlouhými zrzavými vlasy, jenže pak přišla ta nemoc, vlastně ani nevěděla komu za ni vděčí, a já byla nucená sledovat, jak se její jemné rysy mění pod stále se stupňujícími znaky syfilidy. Jak její kůži pokrývá vyrážka, a na obličeji se jí tvoří gumma. Odporné červené bulky. Nedalo se nic, než přihlížet a konec se potichu blížil, věděla to. Ovšem že jí dohánělo k slzám, když lidé opovržlivě zírali, takže jakmile dojedla, tichým chraplavým hlasem mě prosila, abychom už šly. Výmluvným pohledem jsem se podívala směrem k tomu chlápkovi a pak zpět k ní. Pochopila, mám ještě práci a přijdu později.

Když jsem se o půl hodiny později s vědomím, jak bídná je má existence vracela domů, tma mi naháněla strach. Tato úzkost mě obklopovala již tři měsíce. Od doby, kdy došlo k první vraždě toho druhu. Má práce přinášela svá rizika a nebylo nic nezvyklého, že prostitutky za záhadných okolností mizely, ale tohle bylo příliš. Těla naporcovaná jako od řezníka, s vyříznutými vnitřnostmi a znetvořená natolik, že sotva bylo poznat, zda se vůbec jedná o ženu. Samo tohle by stačilo, ale fakt, že všechny oběti byly prostitutky je alarmující. Čtyři těla v tak krátké době a nikdo netuší, kdo je další na řadě. Proč to někdo dělá?? Nechápala jsem to a každý den jsem se děsila, že budu další. Že to má ledvina bude doručena detektivovi, místo odeslání bylo "Z pekla" Ledvina patřila jedné z obětí.

S nevýslovnou úlevou vcházím do mého a Gingerina bytu, zchátralé místnosti s plísní na stropě ze kterého potichu odkapává voda, uvnitř je jen jedna postel s matrací prožranou moly a malý noční stolek . Jenže když otevřu dveře, ovane mě zápach ochromující všechny mé smysly. Kovový zápach krve a počáteční hniloby, jenže ten je nicotný v porovnání s výjevem, který se nachází přede mnou. Ano, člověk, který něco takového udělal musí pocházet z pekla, musí to být zrůda. Zrůda, která tvoří zrůdy z lidských těl a jen díky zrzavým loknám jsem byla v té hromadě vnitřností a maso schopna rozeznat Ginger. Mrtvola ležela s groteskně roztaženýma nohama, celá pravá stehenní kost byla odhalená, jako by do té části někdo bodal tak dlouho, až z ní nic nezbylo, břicho, které nebylo rozbodané tak zběsile, nýbrž spíš pečlivě otevřené dvěma sečnými ranami ve tvaru X odhalovalo jen spoustu krve, žádné vnitřnosti. Střeva totiž ležela na nočním stolku vedle chudinky Ginger. Ale nic z toho nebylo tak strašné jako ten obličej, který vlastně obličejem ani nebyl. Byl to jen jakýsi útvar se dvěma otvory, kdo ví, kam se poděly ty krásné zelené oči. A co rty? Rty, které již nebyly, jelikož je někdo zašil a všude kolem rozřezaná kůže odhalující lebku. A tohle vše tvořilo ještě hrůznější výjev v kontrastu k těm zrzavým loknám. Tak jemným a lesklým, nedotknutých onou hrůzou.

Náhle cítím pevný stisk ruky na svých rtech, nemohu křičet, nemohu se ani hýbat, jelikož druhá ruka s velkým zlatým prstenem vetřelce mi drží mé ruce. Zděšení nad mrtvolou je mizivé oproti strachu o sebe v této chvíli. Ani nevidím, jak útočník vypadá, jelikož jsem k jeho obličeji zády, ale je mi jasné, že je velmi vysoký. V této pozici jsem nesetrvala dlouho, jelikož se mnou náhle smýknul a má hlava narazila do zdi, místnost jako by se celá motala, ale už jsem byla volná, nedržel mě. Samozřejmě, moc dobře věděl, že neuteču a já pomalu zvedla hlavu od bílé košile potřísněné krví pod elegantní vestou, z které byl vidět stříbrný řetízek od kapesních hodinek až k hlavě . Ne, to nemůže být pravda! Přede mnou stál Smith, nejuznávanější doktor v celém Londýně. Vídala jsem ho vždy s obličejem prostým jakýchkoli emocí, jenže teď se na mě upíraly vykulené světle modré oči, značně propadlé ve vychrtlém obličeji s problematickou pletí (a to mu mohlo být něco přes čtyřicet),nad popraskanými a chvějícími se rty měl ulíznutý knírek natočený po stranách a mastné vlasy mu rámovaly obličej. I bez té spousty krve by působil děsivě a šíleně, ale teď? Viděla jsem tu spalující nenávist jakou mě probodával a kdybych se byla odvážila podívat za něj na tu znetvořenou mrtvolu, jistě bych se zároveň koukala na svou velmi blízkou budoucnost. Byla jsem příliš vyděšená abych se pohnula, ale ze rtů jsem zvládla dostat jen tiché a kňouravé "Proč?". Otevřel ústa jako by chtěl plivnou a odhalil zažloutlé zuby, "Proč?!" zakřičel hlasem posazeným poměrně hluboko "Zničila jsi mi život! Zabilas mě…Vy!" vzlykal a z očí mu ze samého vzteku tekly slzy. Já nechápala, ale on stejnak pokračoval. "Jste tak špinavé, chtěl jsem jí jen jednou, tu zrzavou couru, a teď kvůli tomu uhnívám zaživa a nikde není naděje" v tu chvíli jsem pochopila, ta krásná Ginger, i když chudá jako kostelní myš, vždy dokázala být okouzlující. Okouzlující natolik, že jí chtěli i muži Smithova postavení, jenže ona už měla syfilis. Šíleně se rozesmál až mi na obličej dopadly kapky slin a zakřičel nanovo : "Věděla, že přicházím! Věděla, že jsem to já! Chtěl jsem, aby viděla všechny ty vraždy, aby viděla, co jí čeká!" A s mluvením skončil. Přitiskl se na mě, jako by mě chtěl obejmout, jenže to bylo poslední obětí, kterého se mi kdy mělo dostat, protože Smithova pravá ruka mi tiskla krk čím dál intenzivněji. Má ruka z posledních sil nahmatala cosi ostrého za jeho páskem, uchopila jsem a bodla. Jednou, dvakrát…Sedmkrát.

Myslíte,že jsem se celá třásla a brečela nad hrůzou jeho činů a vědomím, že nejsem o moc lepší? Ach kdepak, bylo to zvláštní, ale necítila jsem vůbec nic, jen tichý šepot zcela racionálních úvah. Byl nejuznávanější doktor v Londýně, já jsem jen prostitutka, kdyby policie nalezla jeho mrtvolu, nikdy by mi neuvěřila, že to on byl slavný Jack rozparovač a já ho zabila jen ze sebeobrany, mysleli by si, že jsem chtěla jeho peníze. Skončila bych na šibenici,ale já chtěla žít!
Ten muž musí zmizet, nesmí zůstat ani kostička jako důkaz. A já moc dobře věděla, že dnešní věda zná kouzla, jak takové věci dokázat. A věděla jsem i kde hledat, majitel papírny se mi kolikrát těmito zázraky chlubil, když jsem mu poskytovala vše, co mu jeho o tolik mladší manželka upírala. A že mi nevyhoví? Že by mi tu kouzelnou tekutinu odepřel? Inu... Pak bych možná mohla jeho manželce prozradit vše, co by ho dostalo opět na spodinu londýnské společnosti.

O tři hodiny později jsem již na pokraji vyčerpání znovu stála na hrůzném místě činu. Vrátit se tam byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy musela udělat, ale přeci jen se povedlo. Už nebylo čas přemýšlet, ten sud označený jako "Kyselina sírová" jsem blesku rychle otevřela a vyklopila. Co jen může být nechutnější jak ten výjev, který následoval? Zasyčelo to a tělo začalo bublat. Byla jsem svědkem toho, jak se slavný Jack pomalu ale jistě propadal sám do sebe, jak se z mrtvoly stávala ještě ošklivější kreatura než ta, která zbyla z Ginger,z kůže i kostí se až neuvěřitelnou rychlostí stával rosolovitý gel. Toho už nikdo nepozná, pomyslela jsem si a vyšla jsem vstříc prvním slunečním paprskům, které odnášely hrůzy noci, pocit provinění a hnusu nad samou sebou. Žila jsem a nic jiného nebylo důležité. Díky tomu sudu s látkou pro vědce zcela všední se stalo kouzlo. Kouzlo, díky kterému nejsem obviněná z vraždy. Vlastně ani nevím, zda to byla pomoc od boha, zcela obyčejná tekutina, nebo kouzelný lektvar, ale co na tom záleží? Vždyť je to vše jedno a to samé,pokud je výsledek stejný. Výsledek ve kterém odporný vrah zmizel, avšak klíč od jeho trezoru zůstal v mé kapse, inu…Od prostituce k neskonalému bohatství.


Setkání s literární postavou- Syrio Forel

25. září 2013 v 22:31 | Moje velká maličkost |  Deník
Nikdy jsem neposílala žádnou povídku do soutěže, ale tak...Vše je jednou poprvé.
Kniha: Hra o trůny
Postava: Syrio Forel
Znaky včetné mezer : 1779 (A že mě to stálo spoustu zkracování :D)

Kapky dopadaly na chodník a já znuděně kráčela mlhou. Nechtělo se mi tam, tak jako už delší dobu. Pryč byly mé iluze o třech mušketýrech a já už věděla, že současní šermíři nepůsobí epicky, spíše směšně, asi jako dva poskakující králíci připojení k elektrice, kteří se do sebe snaží zabodnout tenké párátko.
S povzdechem vcházím do tělocvičny. Muž, který tam stojí však není můj trenér, nýbrž nějaký cizí plešatý chlap, asi tak čtyřicetiletý, s výrazným orlím nosem a dlouhým šlachovitým tělem, které halí podivné středověce vyhlížející oblečení.
Pohlédl na mě, "Jdeš pozdě, chlapče" , řekl s přízvukem připomínajícím francouzštinu . Ihned jsem poznala s kým mám tu čest. Syrio Forel, první taneční mistr Braavosu. Ať už jsem paranoidní schizofrenik, nebo ne, šerm s ním bych si nikdy nenechala ujít i kdyby to znamenalo, že budu šermovat jen s přeludem své vlastní mysli.
"Já ale nejsem kluk", odpověděla jsem, ač jsem již jeho odpověď znala. "Kluk nebo holka, jsi šermíř, to je vše." Usmál se a podal mi krátký tesák.

Tanec začal. Bylo to jiné, instinktivní. Naučené pohyby mi nestačily. Musela jsem křížit nohy a velmi rychle jsem se díky tupé bolesti v boku, kam mě zasáhl, přesvědčila, že Syrio není jen iluze. "Děvče, jsi mrtvá" oznámil mi výsměšně a já se v tu chvíli odhodlala nedat mu šanci prohlásit ono slavné "A teď jsi velmi mrtvá". Vybavila jsem si všechny rady určené jiné jeho žačce. Rychlá jako jelen, tichá jako stín, klidná jako stojatá voda. A pokračovala v tanci. Mezi těmi všemi kryty a výpady mi došlo, proč si tenhle šerm oproti normálnímu tréninku užívám a nebylo to jen charismatickým šermířem a historickou zbraní, ale faktem, že to dělám pro zábavu a bez toho svého neustálého strachu z prohry, protože, milí drazí, ten, kdo se bojí prohry už prohrál.
 


Ztráty a nenalezené nálezy

17. září 2013 v 22:39 | Moje velká maličkost |  Deník
Opět po delší odmlce zdravím,
(Foto: Lukáš Šimonek)
A jaké to překvapení, opět píšu ve večerních hodinách a opět s nevalnou náladou, u toho mi hraje Brian Crain. "A walk in the forest" , vlastně je to optimistická písnička, kéž bych taková byla i já. Jenže je toho moc, musí být krásný nemít žádná tajemství a mít nezáživně nudný život, krásný takovým tím bezstarostným způsobem. Ale nevšímejte si mě, mám cosi, čemu se říká knižní kocovina, stále ještě lpím na knížce, kterou jsem právě dočetla, v jejím světě. Ve světě Doriana Graye, vskutku jsem mu nezáviděla možnost nahlédnout do své duše.

Kate Voegele- Hallelujah. Od doby, co jsem nenapsala článek se nějaké věci změnily, tak například nejsem zadaná, po roce. Je to nezvyk. Jenže jedno nervy prostě přetečou. Možná se Dan změnil, možná jsem se změnila já, nebo jsem jen všechny ty věci předtím přehlížela. Fakt, že vlastně nemáme nic společnýho a že vše vnímáme naprosto rozdílně. Já si ideální budoucnost představuju s velkou stájí, viktoriánským domem a prací, která mě bude bavit. Jenže on patří mezi ty lidi, kteří se spokojí s tím, že mají střední, nějakou práci a pak už chtějí jen rodinu. Myslím, že takoví lidé jsou šťastní, nemají potřebu šplhat příliš vysoko a tak se do nížin nevrací uslzení s krvavými boláky na nohou. Jenže mám-li být upřímná, já se vždycky bála, že mi zašlape moje ambice, bála jsem se, že se nakonec spokojím s tím, s čím se spokojí on. Jenže já bych nebyla šťastná. On nikdy nechápal, proč vyšiluju kvůli banalitám, jako jsou známky, já zase nikdy nepochopila, proč zůstává ve stejné práci i když tam není spokojený. Já mu vyčítala, že si nedokáže stát za svým, že mi všechno odkýve a když se ho zeptám, proč si něco myslí, tak mi nedokáže odpovědět. On mi vyčítal, že mu nedokážu projevit city, že jsem k němu po psychické stránce jako "ledová královna" a nikdy ho za nic nepochválím.

Vlastně vše bylo v pořádku, dokud se nesnažil mě nutit. Nemám ráda, když mi někdo něco diktuje, když mi někdo dělá neplánované přepadovky, když jsem zrovna unavená a jediný, po čem toužím, je spánek. A pak začaly takový ty věty jako "Kdybys mě milovala, tak se učíš před tréninkem, namísto abys někde byla s kamarádem a pak večer neměla čas" … Jo, vážení, přišla jsem si jako vrána chycená do zlatý klece. Krásný, ale příliš těsný. Vím, že Dan je hodný kluk, vím, že sotva najdu někoho jako je on, kdo pro mě udělá první a poslední, jenže o tom vztah není. Nemyslím si, že je to o sebeobětování, ale o vzájemném porozumění a to mi chybělo.

Ale počkejte si sami, jak já si budu nadávat, až budu sama a stará, v té své vile umřu, nikdo si toho po týdny ani nevšimne a můj kocour mě mezitím sežere. Budu si nadávat, že jsem s ním nezůstala. Jenže teď z toho cítím jen úlevu. Tak dobrá, úlevu a melancholii, protože jakkoli mi někdy vadil, komu mám teď vyprávět takové ty každodenní maličkosti? A s kým se mám hádat? Nemluvě o tom, že v závěru nemám ani s kým tančit, to bude pěkný trapas, až se budou slečny zadávat a já tam budu stát a hloupě se usmívat. Jenže vše má svojí cenu. (A dala bych nevím co za to, vidět výraz Danovy sestry, když jí řekl, že jsme se rozešli, vsadím se, že otevřela šampaňský, potvora)

Zcela mimo můj roční románek nějaké aktuality, byla jsem v poslední době u koní na dva týdny, v Německu na šermířském soustředění v Alpách a pořídila si kotě. No, vlastně v závěru za Rona můžu taky děkovat Danovi, Christian- potkan před několika měsíci úspěšně přežil operaci nádoru, jenže jsem ho minulý týden stejnak musela dát utratit (měla jsem co, dělat, abych jim na veterině nebulila jako želva), od 25. Budu chodit na břišní tance a ve čtvrtek jedu na závody do Polska i když jsem nemocná a asi brzy vysmrkám vlastní mozek.


Mějte se krásně , popřípadě napište, jak se daří Vám, sladké sny.

Pohádka

13. srpna 2013 v 23:01 | Moje velká maličkost |  Deník
(Foto: Lukáš Šimonek)

Zpět, zpět tam, kde strach není,
tam, kde sny se v realitu mění.
Kde jednorožec se vzpíná,
víly tančí, když se stmívá.
S princem na bílém koni po boku,
ve světě, kde nikdo nemá strach z útoku.
Není třeba být tu odtažitá,
nač býti zbytečně ostražitá?
Zde jsem princeznou, nikdo mě nezraní,
řekli mi a pak ublížili mi, lháři jedni prolhaní!
Víly dotančily,princ zmizel a princezna sama zůstala.
Zbyla z ní jen osamělá dívka, která od reality facku dostala.

Původně negativa, ale víte co?Je mi fajn

24. června 2013 v 23:15 | Moje velká maličkost |  Deník
I don't need no sympathy. I won't cry and whine.
Life's my light and liberty
and I'll shine when I wanna shine. (Adam Lambert)

Neustále se ohlížím zpět. Jednoho dne z toho skončím v blázinci. Co by bývalo bylo. Nebo bych snad měla říct spíše nebylo? Ano, to by bylo příhodnější. Jenže ono bylo. Byla jsem naivní, ale naivita v sobě má přeci jen nějaké kouzlo. Být skeptická není tak.. Okouzlující? A já už skeptická jsem. Už nejsem ta holka, která se do někoho poblázní a přestává myslet, už jsem ta, která se o tom pokouší racionálně uvažovat. Protože když se poblázníte, nevidíte, že roztomilý chlapec je příšera, která vás při nejlepším sežere. Pobláznění není láska, nebo já ho tak přinejmenším nevnímám. Dvakrát stačilo, děkuji pěkně, víckrát už ne. Plyne mi z toho několik poučení, a mnoho racionálních důvodů, proč je přítelkyně lepší jak přítel. Ne že bych chtěla znít jako psychopatická feministka, ale chlapi jsou vážně divní tvorové. Je unavující, když mi píšou jak jsem hezká a chtějí se seznámit. Aniž by mě znali, aniž by cokoli věděli. Co já vím, třeba zítra dostanu rakovinu a vypadají mi vlasy a když ne, krása stejně není věčná, jednou z ní nic nezbude a všichni skončíme stejně. Dva metry pod zemí. (Či jak hluboko se ty rakve strkaj) A proto- není zbytečný ten neustálý hon za krásou? Ptát se je zbytečný. Stejně se za ní všichni honíme a lhala bych, kdybych tvrdila, že se nemaluju i když se zrovna nikam nechystám.

Tak zcela mimo, zpět k těm poblázněním. Jeden z těch chlapců z panoptika mého mozku se dal opět do vztahu. Vážně mi připadá komické, jak neustále vybírá nejblonďatější oběti. A naopak mi připadá smutné, jak jsem s ním chtěla být. Proč? Co bych z toho tak měla? Pominu-li modřiny a psychické problémy. Když se na věci po čase podíváte s odstupem, jsou opravdu…Panoptičtější jak nejpanoptičtější panoptika. (Jo, taková slova asi ve slovníku spisovné češtiny nenajdete) A vy jen zůstáváte s ústy otevřenými a nevěřícně kroutíte hlavou nad tím jak jste jen mohli být tak neskutečně, neskutečně blbí.

A když už jsme u těch mezilidských vztahů, však víte, že si tu hrozně ráda stěžuju, tak přidám na seznam stížností i svůj asociální život. Tedy ne že by mi vyloženě vadilo, že jsem asociál, když vidím, jak jinak bych dopadla, ale stejně! Přiznám se, koukám na Pretty little liars, ač jsem to původně odsuzovala jako slátaninu pro pubertální holčičky, vlastně je to návykový. Líbí se mi ten kontrast typicky holčičího světa s hromadou růžové a hromada výhrůžných vzkazů a mrtvol. Ano, dva udrží tajemství, když jeden z nich je mrtvý.

No dobrá, to bylo zase odbočování, chtěla jsem tím jen říct, že tam ty lidi, kteří mají být v mém věku mají mozek a pardon, ale to je majetek o kterém si myslím, že ho většina mých spolužáků nemá. Stále se v tom kolektivu cítím víc a víc nesvá, dodržuju ale to, co jsem si předsevzala. Radši sama, než s lidmi, kteří se předvařují a za zády vás pomlouvají. Jo, asi jsem fakt hrozně mimo, ale opravdu nepobírám slečinky, které se na mě dívají jako na exota už jen proto, jak jsem bledá a radí mi ať jdu do solárka. Takže jen tak pro pořádek, mně se moje barva líbí a nemám potřebu vypadat jako čokoládový dort. Nechápu tu potřebu řešit životy jiných, co je komu do toho, kdo s kým spí? Co je komu do toho, jakou má člověk sexuální orientaci. A ano, jsem normální i když si po páteční noci pamatuji své jméno. Netvrdím, že tam jsou takoví všichni, ale je to jako by si tam většina snažila něco dokazovat opravdu zvláštními způsoby. Urážení druhých do toho samozřejmě patří, ale no tak, jako by mě snad mohli urazit blbečkové, kteří jsou drsní jen do doby, než jejich maminky přijdou ze třídních schůzek.

Mezi pozitiva bych zařadila takové zážitky, jako je například sraz Riwyy, návštěvu Bar and books- samozřejmě kvůli burlesce, lezení po stěně s Andreou, Filipem a Danem, přespání na chatě a fakt, že jsem mistrině ČR J A hlavně to, že jsem po dlouhé době konečně seděla na koni J

No dobrá, nemám zas tak děsivě asociální život, ale školní dny jsou děsivě asociálně prožité, ještě že teď jim bude na chvíli konec.
A plány na tento týden? Zítra přezkoušení ve Francouzském institutu- kvůli týdenním intenzivním kurzům a vegetariánská restaurace jako bonus, ve čtvrtek fyzioterapeut, výstava Therése Rosier (plánuji vyvenčit své nové šaty Hell bunny) možná se půjde fotit a možná opět koně J

Tak sladké sny a pochlubte se, jak jste na tom vy. J

Vyděšená schizofrenička

19. května 2013 v 23:06 | Moje velká maličkost |  Deník
Šílím strachy, však počkat- Vždyť jsem celá šílená!
Na mé prosby k bohu odpovídá mi jen škodolibá ozvěna.
Kde svobodná jsem, když ani mé sny mi nepatří,
naděje a láska řekly si, že z mého života se vypaří.
Jsem jiná a přec stejná chci být,
vznášet se a pro naivní sny žít.
Necítit a nevidět,
nářky jiných neslyšet.
Tak už zmlkni, jsi jen nikdo v hlavě mé,
být schizofrenní znamená být šílené.
Jsem nikdo, jsem jen věc.
Šílených pohádek to vypravěč.

Jak přítel říká, večerní citový průjem. Milí drazí, neberte mě vážně.

Večerní citový výlev

14. května 2013 v 22:50 |  Deník
Tak opět po delší pomlce další článek.

Sotva tuším, o čem psát. Nemám dobrou náladu, ovšem.. Tu už nemám pěkně dlouho dobu. Je to den co den stejné, jdu na trénink a po tréninku v jakési apatii koukám do blba a poslouchám písničky, představuji si, kde bych mohla být. Čtu si, nebo kreslím. Vždy je lepší být mimo tuto realitu se sluchátky, nemám chuť si je sundat a poslouchat řev za dveřmi. Vlastně mě to poněkud znechucuje. Možná proto, jak to u nás doma vypadám mám názor na vztahy, jaký mám. Nechápu, proč se někdo neustále snaží opravit něco, co už prostě opravit nepůjde. Možná tak na dva dny, při troše štěstí na jeden týden.

Možná právě proto nikdy nechci být závislá na komkoli a na jeho příjmech. Nejsem ta holka, která si plánuje, jaké šaty bude mít na svatbě a jaké jméno bude mít její dítě. Protože co je to svatba? Podepsání jednoho hloupého papíru? Jediné, co mi na svatbách připadá hezké jsou snad jen ty již zmiňované šaty. Vždyť si můžu jít na ples a nemusím se někomu upisovat. A co se toho druhého týče, inu.. Pro koně, kterého bych chtěla v budoucnosti mít koupeného, mě napadá spousta jmen.

Nepopírám, že v mém věku to říká spousta lidí a pak voilá, za deset let mají snubák a pět křičících příšerek. No to je jedno.
O víkendu byly závody, opět nejsem spokojená, večer se vyvedl poněkud lépe. Ač tedy poslouchat neustále narážky na můj věk je už trochu..Otravné? Ale vážně to neberu, to už by mi z toho asi hráblo, alespoň mám spoustu času, než začnu nosit protézu. (Pokud mi ty zuby někdo v nejbližší době nerozbije)

Však s otravnými narážkami se setkávám často. Například na to, že nejsem zrovna velký masožravec. Připadá mi únavný poslouchat cosi o tom, jak jsme jiným živočichům nadřazení a o tom, že jsme na vrcholu potravního řetězce. No, milí drazí, už vás vidím, jak své vysoké postavení budete vysvětlovat lvu, který už dlouho neměl žádnou lahodnou antilopu. Nedávno jsem četla rozhovor se dvěma vegankama, v něčem jsem souhlasila, něco mi přišlo přehnané. Nevidím problém v tom, že lidé jedí maso, ale v tom, jak se zvířaty nakládají, než je zabijí.

Jeden z trenérů mi asi před třemi týdny říkal, že jsem hrozně uzavřená novým myšlenkám. Sice mluvil o šermu, ale já si to vzala k srdci, když jsem šla v neděli kolem kostela. Opět- S něčím bych souhlasila, něco mi přišlo povrchní. Tak trochu jsem z toho získala dojem, že někteří lidé ani nemají potřebu být dobří, vždyť přeci stačí jít do kostela a prosit o odpuštění hříchů.

Jinak, novinky? Není jich moc převratných. Christian - potkan, má nádor. Možná Vám bude připadat směšné, proč to řeším tak moc, jak to řeším. Jenže jsem osoba, která by své přátele spočítala na prstech jedné ruky, a i když je to potkan, je to tvor, který si nechá hučet mé problémy do hlavy a trpělivě poslouchá. (Pokud mám v ruce zrovna jídlo) No, vypadá to tento týden na operaci.
Při minulé návštěvě na veterině- tento měsíc, jsem měla dojem, že se mi motá hlava, pak že jdu nějak k zemi a nakonec jak na mě někdo mluví, přidržuje mi židli a podává vodu.
Jsem přihlášená do tanečních (zcela náhodou pod číslem 666), jdu s Danem. Ono taky s kým jiným, ve třídě jsem asociál na entou. Poslední měsíce z většiny spolužáků mám dojem "Hoja, ožerem se krabicovým vínem za dvacku, budeme se předhánět, kdo včera večer viděl víc porna a budeme děsně drsní"
Nějaké akce? Já, Dan, Filip a Andrea jsme byli na stěně, procházka v Ostrý- botanicus, procházka po Cibulce a čajovna s Magdou. Nic dalšího, co by bylo zajímavé mě nenapadá.
No nic, asi už začínám být ospalá. Krásné sny.



Rozhovory ze snů

22. dubna 2013 v 21:29 | Moje velká maličkost |  Deník
Svět je jen jeden. Není kam utéct.

Jak směšný se mi ten citát zdá, ale neberte mě vážně, jsem jen malá holka.
Jak směšný se mi zdá život, ale neberte mě vážně, já o něm nic nevím. A to, co vím se mi nelíbí, proto mám své světy. Je jich spousta, takže ano, mám kam utéct. Zhasínám lampu a jdu spát.
(Foto: Magda Dubnová)

Pryč, tam kde na černých křídlech létám když mi chladný podzimní vítr cuchá vlasy, je bouře a prší, prší tak ukrutně, že na ulici není téměř nikdo, snad jen nějaké podivné existence. Cítím jak se vzduch očišťuje od každodenního smogu města,ale popelnice nad kterými letím to nepřehluší, ta změť zápachu je téměř nesnesitelná pro mé smysly, které jako by najednou byly o tolik citlivější a proto letím výš, do mých křídel naráží deštník. Asi někomu uletěl, co je mi potom, stále stoupám a vlasy se mi lepí k obličeji, nemám iluze, že make-up zůstal tam, kde zůstat měl a určitě vypadám jako klaun- jak příhodné. Ale co se zápachu týče, zcela zmizel, jen jeden další problém ho nahradil, s přibývající výškou jako by řídly mé možnosti se nadechnout. Ale pak si připomínám, že já tu určuji pravidla, že svět patří mně a nadechuji se.
Prudce mávnu křídly a opět do něčeho vrazím.

Je to černý pták, možná krkavec nebo vrána, či tak něco. - V biologii si nevedu moc dobře. Vyčítavě se na mě podívá, nu, je jasné, že zatímco já si z toho odnesu jen modřinu, jeho to opravdu muselo bolet.

"Omlouvám se" , špitnu ochraptělým hlasem. "Vy lidi ste nevšímavci,máte oči, ale neočíte. Máte uši, ale neušíte, a co hůř, můžete mluvit a stejnak říkáte jen hlouposti" Odvětí mi on, o mnoho chraplavějším hlasem jak je ten můj. "Ty umíš mluvit?" "Proč bych to měl neumět?My mluvíme dycky, jen vy nás nechcete slyšet " "Můžu s tebou mluvit i v Tom světě?" "My nevíme který svět je Ten, snad možná mozkuješ ten svět, kde máš tělo."Prohlašuje pan Zatracenědivnýpták "Tohle je mé tělo" odpovím nakvašeně, nikdo mi nebude říkat, že já jsem já bez křídel a nikdo mi nebude říkat, které tělo je opravdu mé, když to sama nevím."Že né? " Směje se,či snad chcete-li krákorá. Ne, mýlím se- on se mi vysmívá. "Proč se teda do něho pořád vracíš, jen si nemysli, já vím že tvá dušinka buší pařáty zevnitř tvýho těla a snaží se z něj frnknout" Rezignuji, nemá cenu lhát sama sobě a v lhaní tomuhle podivínovi nebudu o moc úspěšnější "Chci z něj pryč, bojím se tam, jsem tam tak sama . Chci z něj utéct, prosím, chci být volná." Škemrám naléhavě a pták protáčí oči "Samé já já já, to ste vy lidi, to, a nic jiného než kus sobce!" Možná má pravdu, jenže.. Co on ví o problémech? Vždyť je to pták! Létá si kam se mu zachce. Co mu nabídnu za to, že mi poradí? Zrní? To sotva.. Přátelství? Vypadá všechno, jen ne přátelsky.

Než si to rozmýšlím a stihnu odpovědět, křídla se mi lámou na kusy. Bolí to. Ne fyzicky , ale tím je to asi ještě horší. Padám, řítím se z té krásné temnoty do depresivní šedi Toho světa, slyším The Ramones- She talks to rainbows, můj budík.


Výstřednost- Nedoceněná originalita ?

1. dubna 2013 v 22:34 | Moje velká maličkost |  Deník
Jak už jsem psala několikrát, myslím, že často se snažíme být tak odlišní, až jsme všichni stejní. A přesto, co je to výstřednost? Mnoho lidí by řeklo, že jde jen o vzhled ale neměli bychom na sebe upozorňovat především tím, co máme v hlavě?Tím, jak se projevujeme? Svůj vzhled beru jen jako jednu z možností sebevyjádření.

(Foto: Magda Dubnová)

A přesto, nejspíše to výstřední bude vzhledem k tomu, kolikrát už jsem si něco na svůj vzhled vyslechla. A nevzdám se svých korzetů, krajek, protáhlých očních linek a rudé rtěnky jen proto, že to už je nějaké to desetiletí mimo aktuální módní trendy, proto, že ač bych v obyčejném oblečení "byla přeci tak sladká a okouzlující slečna namísto vybledlé smrtky" či snad proto, že dle sestry svého přítele vypadám jako děvka.
A víte vy co? Je mi to naprosto jedno, je mi jedno, jak moc mě budou kritizovat lidé, kteří o mně neví ani ň. Kritiku si beru k srdci od lidí, které beru vážně. (Och ano drahoušci, jen mi pojďte říct do očí tu spoustu věcí, kterou o mně říkáte za mými zády)

No dobrá, asi jsem opět trochu odbočila. Snad jen, není to krásná ukázka toho, jak lidé hlásají, jak moc mají rádi originalitu a pak bum, všichni, kteří nejsou jako oni jsou špatní.
Na druhou stranu, každý máme jiný vkus, to, že často přizpůsobujeme svůj styl mainstreamu je věc druhá. Tím pádem chápu, že ne každému se musí třeba líbit to, jak se oblékám, či to, co vypouštím z pusy. Mně se taky spousta věcí, které někdo vypouští z pusy nelíbí ale měli bychom jako první pořádně poslouchat a až poté soudit, nikoli naopak.

Ale jaký je rozdíl mezi originalitou a výstředností? Někdy mám pocit, že výstřednost je nedoceněná originalita. I když pokud za výstřední považujete pubertální slečny smějící se na veřejnosti tak, že se otáčejí lidé ještě v další ulici, slečny s fotkami v podprsence před zrcadlem.. Pak to není nedoceněná originalita ale výstřednost způsobená- čím vlastně? Nevím, snad nedostatkem mozkových buněk.
Víte, nemám nic proti fotkám, kde jsou ženy nahé a je tam alespoň nějaký umělecký záměr, mám-li být upřímná, často je to i zajímavý pohled ale fotit se před zrcadlem v podprsence a vkládat to na sociální sítě značí snad jen o nedostatku sebeúcty a potřebě být vidět za jakoukoli cenu.
Takže dámy prosím, máte-li takové potřeby, svět potřebuje více slečen se zálibou v burlesce, nikoli více rozmazaných fotek před zrcadlem. To je jedno mé porovnání o tom, co je výstřední v dobrém slova smyslu a o tom, co nikoli. (Chápu, že tam třeba ten rozdíl pro vás není, já zas třeba nechápu, proč se spousta slečen odmítá fotit ve spodním prádle ale v plavkách ještě zapózuje-ups, opět odbočuji)
Přesto, že jsem řekla, že mi vadí, když se u "výstřednosti" řeší jen vzhled, mám dojem, že jsem ho tu zmiňovala mnohem více, jak třeba uvažování.
Jsem ráda, že již není tak výstřední a pobuřující být homosexuální jako v minulém století, jsem ráda, že nějaké ženy pro něco kdysi bojovaly a já díky tomu nepovažuji za samozřejmé rodit děti a být u plotny (mimochodem, to je zatraceně děsivá představa) ale proč, když již tolik věcí, které dříve byly výstřední jsou normální, proč se nesnažíme mnohokrát být otevřeni novým možnostem? Soudíme vše podle toho, jak nám někdo řekl, že to má být souzeno a nepřemýšlíme proč. Dívka, která preferuje knihy před líčením je outsider a gotičky jsou vlastně jen bílým make-upem a rudou rtěnkou zmalované děvky, které jen křičí o pozornost. Dobrá, možná to trochu přeháním ale takhle nějak mám dojem, že společnost soudí. Takže, možná je to neustále opakovaná věc ale buďte sami sebou, ne tím, kým byste podle jiných být měli.

Kam dál