Perfection is not just about control. It's also about letting go. (Black swan)

Prosinec 2011

Pohádky a iluze

25. prosince 2011 v 20:01 | Moje velká maličkost |  Deník
Zdravím,
( Foto: Lenka Čtvrtečková)
měla bych si urychleně najít nějaký program jelikož nicnedělání je neuvěřitelně unavující. Tak třeba dneska, výlet po příbuzenstvu- povedlo se mi tam asi na čtyři hodiny usnout. Můj program v poslední době? Aj, ještě si vzpomenout...
Byla jsem na závodech v plavání a světe div se, i když jsem neplavala docela dlouho a bylo tam několik škol...Skončila jsem první. S Jirkou a Terkou jsme dělali cukroví, prý že vyhoříme, pche... Do černá jsme spálili jen jeden plech a dvě čokolády. ( Když ještě Terka nepřišla, Jirka: "Jen tři lžíce rumu?" "No tak trochu přidej" ... Placatka v háji, "Říkala jsem trochu!") , nutno zmínit, že to bylo v neděli a kvůli těm pondělním závodům jsem si ráno zašla do bazénu plavat. ( Opravdu byl profesor na fyziku a matiku osoba, kterou jsem toužila o víkendu potkat v bazénu)

V úterý jsme na dramaťáku v podstatě nic nedělali, tedy, měly se stavět nějaký kulisy pro mladší na pohádku, takže jsme šli já, Adéla a Fanda na kafe a potom s Adélou ke mně domu, kde mi zasřihla vlasy, ještě že měla dost rozumu a rozmluvila mi cokoli radikálního. Začínáme nacvičovat osm žen, vážně nemám tušení, proč tak hrozně ráda hraju mrchy. Ještě jsem nečetla celý text, moje role působí jako nymfomanická potvora, i když tam snad všech těch osm dohromady připomíná menší panoptikum zrůdiček, které doženou jediného chlapa v domě k tomu, že předstírá smrt.

Ve středu jsem měla jít s Honzou ven, vážně miluju, když někdo ruší věci na poslední chvíli ale tak dobrá, místo toho jsem s Terkou nakupovala šaty,( Původně jsem měla vybraný jedny dlouhý až na zem, bez ramínek, pak jedny uplý nad kolena a nakonec jsem si koupila úplně jiný, taky nad kolena.) v Nosferatu jedno tričko a na Václaváku ve Starbucks jsme to zalomily u kafe. Takže uznávam, stěžovat si nemůžu.
Ve čtvrtek se mi povedlo v restauraci projíst ...Docela dost peněz. Potom jsem spala u Lenky a ráno jsme jely ke koním, to je něco, co mě dokáže dokonale uklidnit. Jely jsme já, Anička a Lenka přes silnice a pole do lesa. Bazi nemá rád, když mu někdo tahá za hubu takže jsem ty otěže držela spíše "pro okrasu" . Kdyby se mě někdo zeptal, proč miluju koně...Nejsem si jistá, co bych odpověděla. Ale vím, že mě nikdy nezklamali, jednou jsem byla s foťákem ve výběhu a přišla jsem o dvě hodiny později na večeři jen proto, že jsem prostě seděla a zírala na stádo. Miluju tu svobodu, když sedím na koni a ráda jezdím rychle. Hodně rychle a práce ve stáji je jediný dostatečně velký důvod pro stávání v pět. ( No dobrá, to většinou koním neříkam koně ale "Ty čtyřnohý potvory, který mají hlad") V závěru to stejně ale dělám docela ráda.

Když už tam není co dělat, je lehký se zasnít. No dobrá, pro mě je to lehký snad všude. Sním s otevřenýma očima i když s někým mluvím. Věčně vymýšlím v hlavě příběhy, situace a jejich řešení. Pamatuju se, jak ve druhý nebo třetí třídě na základce jsme měli sloh " Můj svět", děti psaly o jejich pokojích, zájmech a rodičích. Já napsala o imaginární sestře se zrzavými vlasy, starém domu s půdou a vchodu do jiného světa s elfy. Ta pohádka mi snad nikdy nezmizela z hlavy a vždycky, když u nás ve městě jdu k nádraží musim se usmát při pohledu na starou vilu s věží, připomíná dům, co jsem si vysnila. Boha jeho, nemusela bych se veřejně na netu přiznávat k tomu, že jsem schopná zakopnout o vlastní nohy protože koukám do blbá a přemýšlím o nesmrtelnosti brouka.

Včera byly Vánoce, nějak mi moc nejde do hlavy proč se to tak prožívá. Já se jen ráda dívám, jak kamarádi rozbalují dárky ode mě a teď se nemůžu dočkat, až mi dojde objednaný korzet, což si asi ještě několik týdnů počkám. Včera jse skoro skákala radostí nad dárkem od Martina. Inheritance( Poslední díl Eragona) v angličtině ( v češtině vlastně ještě ani neni), celých 860 stránek, to si užiju i když moje smýšlení o vlastních znalostech angličtiny každou stránkou dostává zabrat.
Jinak, jsem unavená ze sebeovládání a otázek principu, pro jednou vám na principy z vysoka kašlu a to sebeovládání už mě vážně unavuje a nudí.Takže na něj taky kašlu.

Přeju Vám pohodový zbytek dne. :)

Volný tok myšlenek unavené puberťačky

13. prosince 2011 v 23:03 | Moje velká maličkost |  Deník
Zdravím,
(Foto: Lenka Čtvrtečková)

nechtěla jsem sem psát dokud nebudu mít lepší náladu, jenže to by chvíli asi trvalo. O víkendu jsem byla na závodech v Německu, z českých holek jsem dopadla nejlíp ale jinak to rozhodně oslnivý výkon nebyl, první den jsme šly družstva a druhý den jednotlivě, když ráno Míše zazvonil mobil, vážně jsem myslela, že z tý postele nevstanu. Celkově vstávání když jsme někde na závodech nesnášim. Když jsme v jednu ráno vyjížděli z Česka, asi v sedm nám vcíplo auto na Německý dálnici a museli jsme čekat na pořadatele.Paráda. Vážně bych mohla začít nosit v zimě zimní bundu a né tu koženou. Ale to bych nebyla já, že.. V pondělí jsem se vlastně flákala doma, pak šla na kafe s Terkou a na trénink. (Sebedestrukce) Dneska jsem po škole místo divadla jela k zubařce, no dobrá, vim, že jsem děsná perfekcionalistka, že jsem si nechala rozpíchat pusu jen proto, že mi vadila jedna černá plomba (Ne, nebyla vidět) a nechala jsem si jí vyměnit za bílou ale tak co, že. (Ano,je mi jasné, že všechny vás neskutečně zajímají mé hlodáky)

Když jsem čekala až přijdu na řadu, začala jsem číst knížku "Upálena zaživa", ještě jsem to nedočetla ale je otřesný, co všechno si při čtení něčeho takovýho uvědomíte. Je to o ženě, která žila v jordánské vesnici, kde s ženami není zacházéno ani jako s dobytkem. Kde je samozřejmostí, že jsou negramotné, otročí, jsou denně mláceny manželem či otcem a mít muže jako kamarády v úvahu nepřichází. Souad bylo asi devatenáct a vyspala se se svým sousedem, byla těhotná, její švagr jí polil benzínm a zapálil,zázrakem přežila, dostala se do Evropy a postupně se seznamovala s naprosto odlišným pohledem na život.( "Podívejte, ta dívka mluví s mužem!Jistě jí zabijou") Tohle je jeden z důvodů, proč nesnáším, když lidé tady řeknou "Můj život nestojí za nic, chci zemřít." a myslím, že tohle je život, který si jen těžko dokážem představit, pro někoho jako jsem já je ta knížka jako horor už jen proto, že mám naprostý děs z jakéhokoli umlčení, omezování, příkazů, vězení... Děsivé je, že se tohle i v dnešní době děje a upřímně... Kolik lidí s tím něco dělá? Myslím, že ty počty zas tak slavné nebudou. Ovšem, je lehčí říct "Jiný kraj, jiný mrav" a těm dívkám to nejspíše nepříjde tak strašný jako nám, jelikož ony nevědí, že existuje něco jako rovnoprávnost, nevědí, že je jiný způsob života.

Ovšem, tohle jsou ty extrémní případy ale už jen když jsem na dovolený v Tunisu mě tam chování kluků kolem osmnácti, dvaceti poněkud...Udivuje, neříkám, že jsou všichni stejní ale to, jak se k holkám chovají... Ne jako k osobě, která má mozek a je schopná rozumně argumentovat ale jako k něčemu, co má díru mezi nohama a v nejlepším případě i blond vlasy, charakter? Co na tom sejde pokud je dostatečně naivní, aby uvěřila, že je jeho životní láska a nikdy jí neopustí. To byl taky nápad jít tam do obchodu bez kluka... Ale tak boty ze čtyřiceti euro jsem za těch devět měla, přežila jsem, jen možná se ten kluk trochu divil, když po tom, co nějak nerespektoval moje výhrůžný "Do not touch" to odnesl loktem do břicha, nebo možná níž, no to je jedno.Ovšem, všechny tyhle rozdíly jsou o výchově, kdybych se narodila tam, přišlo by mi všechno teď stupidní samozřejmé.Na druhou stranu, když už nic jiného, znám i kluka z Egypta, který je fajn.

Obecně rozdíly kultur mě fascinují a chtěla bych se podívat do spousty zemí, ne kvůli povalování v hotelu ale protože chci poznat běžné lidi. A míním tím i části světa, kam se lidé příliš nehrnou. Vlastně asi nemá cenu vyjmenovávat, kam všude bych chtěla, asi to bude celý svět. Mimo jiné jeden rok chci studovat v cizině, ještě na střední. Líbilo by se mi Irsko, Kanada nebo třeba Anglie. I když by mi spousta lidí neuvěřitelně chybělo.

A jinak, jak žiju? Se školou to není už tak skvělý jako na začátku roku ale tak mohlo být mnohem hůř, vyznamenání snad mít budu. Problém je, že do teď jsem sebevědomě odpovídala na otázky budoucího povolání "Veterina." a o něčem jinym jsem nechtěla slyšet, jelikož mi bylo neustále vtloukáno do hlavy, jak je herectví hloupý nápad. (Něco na tom bude.) Ale je těžký nekoukat na to, jak ráda bych šla na uměleckou, kreslit, nebo zase začít fotit. (Mimochodem, přemýšlim, že sem strčim nějaký svoje "výtvory", co myslíte?)a nebo psychologie, tady je ovšem problém s mojí upřímností a tím, jak dokážu lidem lízt na nervy.

Jinak, co se kapely týče, vypadá to na domluvený koncert, asi po padesáté změně názvu zůstanem u Turn to dust. Program na tenhle týden jsou tréninky, tréninky, kamarádi, zkouška, pečení cukroví s Jirkou a Terkou ( doufám, že byt je pojištěnej) a jinak snad žiju docela poklidně, závody ve skoku do výšky byly, závody v plavání budou, není moc nač si stěžovat když pominu osoby, které si prostě neuvědomují, že mi zas tak jedno neni když mě do očí urážejí (No dobrá, že bych se z toho hroutila to asi ne) a můj otec, který žije s mámou v jednom bytě když je s Markétou je taky poněkud...Fascinujíc.
No nic, třeba napište jak se vede vám protože v komentářích toho obvykle k přečtení moc nenajdu ;)

Kterak Ofélie přemýšlela zda-li se smát

3. prosince 2011 v 23:09 | Moje velká maličkost |  Deník
(foto: Lenka Čtvrtečková)

Víte, co je špatný, když chci napsat, co jsem v posledních dnech dělala? Zatraceně často si na to nemůžu vzpomenout. Vybavuju si tu neustálou přetvářku, dotaz "Jak ti je" si žádá úsměv a "Jo, fajn" popřípadě něco jako "Nic moc" nebo "Skvělý", žádný dlouhý citový výlevy. Takže... "Jo, fajn",
Nikdo mě nerozčiluje, nemám chuť si stoupnout někam, kde mě bude pěkně vidět (a slyšet) a pořádně zařvat, že ještě pořád žiju. Nechci až moc, nechci nemožné, nechci utíkat od problémů a zásadně nežádam příliš.
Em...A vůbec si nevymýšlim.
Ironií je, že se mi nechce brečet, snad jen se smát jak je všechno zmatený. Možná se smát a brečet, já nevim.
Možná je můj problém, že chci být vždycky první. Možná, že je to proto, že si nepřipouštim chyby, které dělám. (A že jich je hodně) Možná je to tím, jak se odmítám čemukoli přizpůsobit, neumim polknout tu pitomou hrdost a říkám věci, na kterých teď už stejně nezáleží. Když něco dostanete lehce, nevážíte si toho a když něco, co chcete nedostanete, usilujete o to tak moc, že někdy zapomenete, proč že jste to chtěli, že nešlo jen o princip si něco dokázat.
Co kolem sebe vidím, lidi, kteří neumí říct nic tak jak to je. Kamarády, kteří doufají, že zakopnete a spadnete. Doufají, že vás předběhnou, jo, ještě mi nezapomeňte šlápnout na záda jako důkaz, že se vám to povedlo. (Jako že já ty záda od vás špinavý mít nebudu!). Lidi, kteří dávají druhým iluze, iluze, kteřím naivní uvěří a pak si z těch svých vzdušných zámků postavených ve snu rozmlátějí všechny kosti v těle na asfaltu. Pak jen pozorovat supy, kteří nejsou ani natolik schopní, aby si tu oběť sestřelili sami zvyšující i sebevědomí na bezmocné oběti. Tak jdou zdramatizovaně popsat každodenní události.Nenabízej pomoc, když mi nepomůžeš. A stejně řeknu, že nepotřebuju pomoc, všechno je fajn, vždycky je všechno fajn. A tohle mi nikdy nevěř.

Bum, bác. Konec dnešního sebelítostivého zápisku ublíženého děvčátka.

Bolí mě hlava, chci spát a ze školy mi asi začne strašit ve věži. (Cha, kéž by jen ze školy.)