Perfection is not just about control. It's also about letting go. (Black swan)

Listopad 2012

Slečny- podivná to zvířátka

28. listopadu 2012 v 21:19 | Moje velká maličkost |  Deník
Kéž by byl pátek.
Tak fajn, zítra píšu dvě písemky, zkouší z angličtiny. Měla bych se zatraceně rychle začít učit. Ale tak na češtině se nějak není co učit, angličtinu nějak okecám a chemie.. Teoreticky to umim, to že to v praxi většinou napíšu ..velmi pofidérně je věc druhá.
"You don't have to like me
'Cause I don't like you
You're too beige and
I need black and blue
I want it black and blue " (Porcelain black)
Co se mého uvažování o odchodu z gymplu týče, pro změnu místo umělecký uvažuju o diplomatických službách. Umím být slušná. (Pokud zrovna neříkám, co si myslím.)To se ovšem stává velmi, velmi často. Vlastně i tak jsem slušná, nenadávám sprostě, protože si myslím, že to jen snižuje efektivitu nadávek a značí to cosi o IQ jedince. A ano, usmažte mě s lentilkama (Už opravdu nevím, jak jinak to někomu říct, když mi to pořád omlacuje o hlavu) ale prostě neumím prohrávat. Neprohrávám. A ano, často neuznám vlastní chybu a mám ráda poslední slovo.
Každý máme chyby. Možná jsem egoistka,
Možná jsem mrcha.
Jasně, dělám věci proto, že jsou výhodně pro mě ale protože to evidentně nestačí říct v "reálném" životě tak to napíšu sem.
Je mi to absolutně jedno stejnak jako někdo natolik zakomplexovaný, že musí za každou cenu hledat chyby na jiných.


Uf, tolik k mým vášnivým vztahům.
Víte, holky jsou podivná stvoření.
Taková protivná zvířátka schovaná za milou maskou.
Tak slečny, kterápak ukáže svou pravou tvář?
Je to strach, co nám brání?
Nebo snad snaha o dokonalost. Ale notak, ta přeci neexistuje pokud za ní nepovažujeme anorektické modelky na módních časopisech. (Nic proti modelkám obecně, některé jsou sexy, chytré a ambiciózní.Samozřejmě to nejde říct o všech ale tak je to ve všech profesích, nic není černobílé. ) I když zrovna modeling..Jako koníček- proč ne ale jako profese? Platit si za hezkou tvář a postavu místo za obsah mozku..Jen můj názor.
I když svá pozitiva to nepopiratelně má.
Mám jisté potěšení vidět, jak slečny cukrují a oblbují lidi a pak..Puf. Konec kouzla- nic nevydrží věčně. Zvířátko se projeví.
I když lepší bestie uvnitř jak andílek. Andílci jsou nudní.
Od čtvrtku jsem netrénovala protože jsem byla nemocná a ještě zítra asi nebudu. Přijdu si hrozně a překvapuje mě to. Jakmile totiž netrénuju, začínám si i uvědomovat jaká popelnice na jídlo jsem. (Díky nevimkomu za můj metabolismus)
Plány na víkend a další týden? Snad už konečně kadeřnice bude mít čas, začíná se projevovat má přírodní barva,děkuji pěkně, nechci. A asi si to toho nechám dát něco černýho.Budu hodně kreslit aneb vánoce přicházejí. Nakupovat další dárky, snad horolezecká stěna. Kéž by koně ale na to už sotva budou peníze. To co prožívám je absťák nejvyššího kalibru. Kterak je debilní nápad zamilovat si stáj až v Českym ráji.No dobrá, neměla bych si stěžovat, naši mi nejspíš zaplatí šaty, po kterých jsem dneska koukala na netu.
Krátký, černý, plesový. Od prsou nahoru s krajkama. (Miluju krajky)
Ale ani šaty od Matragi bych nevyměnila za koně.
Tak se mějte, jdu se učit. (A nebuďte prosím natolik naivní, abyste mi to věřili. Knížká čeká :))

But I am a good girl

24. listopadu 2012 v 23:20 | Moje velká maličkost |  Deník
(Foto: Lukáš Šimonek)

Tak tedy,můj stav by se dal popsat slovy kašel, rýma a teplota. Přidala bych k tomu ještě kapku (spíš louži) stresu z věcí osobnějších jak je můj nos a to k obecnému popisu prozatím postačí. Dneska jsem si užila válení v posteli s knížkou a pak vysvětlování chemie, no dobrá, to válení jsem si neužila, nemám ráda nicnedělání déle jak hodinu.
Mezitím, co jsem sem nepsala se neodehrálo nic natolik zásadního, abych si to pamatovala. (Nebo jsem prostě sklerotická)Byly závody v Německu (...zase), návštěvy knihovny(Nebýt četných upomínek na mou adresu je zajisté městská knihovna značně chudší) a následná radost z nejlepších úlovků- Sonety v angličtině, gotický svět a Manipulace mysli, hned jsem pospíchala na kreslení s Kroftou, přišla jsem pozdě. Ovšem že jsem si zapomněla rozkreslené dítě doma. Ano, možná bych se to měla učit kreslit na dítěti ale vzhledem k tomu, že k nim nemám absolutně žádný vztah (rozhodně nejsem ten typ holky co cukruje na batole, panikařím už jen když mám na pět minut hlídat bratrance) tak se mi do toho opravdu nechtělo. Začala jsem kreslit podle fotografie v tý knize pěknou slečnu v podprsence. Upřímně řečeno mám neustále dojem, že bylo naprosto zbytečný si ty hodiny platit, jen se tam vždycky rozčílim, za tu hodinu nic neudělám a když si nenechám radit a dělám si to podle sebe vždy to dopadne líp.Ono to totiž takhle vůbec nijak nedopadne jelikož K. je neustále nespokojen s tím, kde mám vyznačený jedno oko a kde druhý a předělávám ty podělaný čáry celou hodinu. Jste-li stejné povahy jako já, rozhodně nedoporučuju takto trýznit své vlastní nervy.
Tréninky jsou jeden velký stereotyp, který dělám ze zvyku(ač si cením, že mě Honza bere na školu). Jediný co mě baví tak to je pět minut na protahování, ne, vážně nevím, co to mám za oblibu dávat si napnutou nohu k hlavě či rovnou za hlavu.
Co se mých vztahů nevztahů týče, neskutečně jsem se uklidnila. Ne-li něco vážnějšího. Stále si říkám..Proč? Abych zastavila neustálý příval všemožných keců na mou osobu?Možná, ne že by mě to nějak extrémně trápilo, kdo ví, ví. Kdo neví, vypráví. Ach, jaký to paradox.Nevím jak dlouho to vydrží. Třeba to vydrží. Jasně že mi neni ukradený. Ač..Že bych se užírala žárlivostí jestli je u nějaký holky, to sotva. I když to je taky dáno tím, že mu věřim a v tomto ohledu prostě nejsem žárlivá. A stejnak si připadám provinile za to všechno co dělá on a za to nic, co dělám já. Nikdy jsem nikoho nežádala, aby za mě platil, něco mi kupoval, někam mě zval. A přesto se mi všeho dostává. Což nebylo blbý dokud se toto vše nespojovalo v jedný osobě. Em počkat, z morálního hlediska to bylo předtím asi ještě hloupější. No to je jedno. Jsem ráda, že jsem našla někoho kdo mi není jedno a zároveň to neni agresivní idiot či děvkař.
Když už jsme u těch problematických osob, asi za chvíli vyletim z kůže, tohle už začíná hraničit se stalkerem či vrcholem vrcholů nechápavosti. Ne, nepřijedu na Moravu na ples, ne, nechci abys mi pujčoval na cestu tam a ano, když ti asi na dvacet smsek neodpovím tak to asi něco znamená. (Třeba to, že když jsem na ty, které byly předtim odpověděla záporně tak jsem to myslela vážně)
Zavírám okno na facebooku a spokojeně vydechnu, už to pochopil.
"A co jet do Anglie, alspoň na 4 týdny?" Omyl, nepochopil. Asi začnu být sprostá nebo už opravdu nevim jak to říct. (Nevíte třeba jak se řekne NE v čínštině?)
Tak teď už doopravdy pokojně vydechuju. Že se prý zeptá Terezy jestli by nejela. Doufám, že to udělá a doufám, že ona nadšeně kývne.
Mimojiné bych si už konečně měla zařídit čas na kamarády. Přijdu si vůči nim blbě, že nemám čas. Navíc mám dojem, že je tu jistá osoba, který se nelíbí mí klučičí kamarádi, asi bych to měla chápat. Ale třeba dostihy zní zajímavě,divadla též..
Ale tak..Jsem hodná holka. ;D
Mějte se krásně a pochlubte se jak se vede.
PS: Za krásný nový design mockrát děkuji Morticii.
(Ano, mám pro tuto ženu velkou slabost :D )

Realita bez make-upu

5. listopadu 2012 v 23:02 | Moje velká maličkost |  Deník
(Foto: Lukáš Šimonek)

Po další dlouhé odmlce opět vzpomínám, jaké že vlastně je heslo k mému blogu.Ach ano,už to to mám.O čem bych měla psát? Mám se i tady tvářit šťastně a zamilovaně? Proč ne, jsem dobrá herečka.
Neustále píšu, ovšem k sobě do deníku.Nestydím se za své názory či tak nějak, jenže nevím,kdo tohle čte a nechci nikomu (em.. Téměř nikomu-to je však vedlejší) ublížit.
Všichni v sobě dusíme nějaký city, či snad naopak to, jak nás absence jakýchkoli kladných citů trápí. Nesnáším přetvářky a přesto- Nepřetvařujem se všichni? Svým způsobem. A snad po stopadesáté klidně sedím toužící křičet. Křičet kdo všechno mi může políbit mé ctěné pozadí. Jenže to by mi dříve selhaly hlasivky či bych křičela ten seznam ještě zítra na francouzštině. (To mi připomíná,že jsem se opět na úkol z Fj vykašlala, už bych je fakt mohla začít dělat včas) Naopak úkol na design mám, měli jsme vyrobit papírovou tašku s vlastním potiskem, na té mé jsou pomocí koláže reklamy ze starých novin-na cigarety, pozvánky na burlesku a tak..Ač jsem k sobě kritická, líbí se mi. Co si ovšem budem, v matice,fyzice a chemii teď zcela suveréně plavu. Ale na to teď nechci myslet, zítra naštěstí žádný ten předmět nemám, vlastně je spousta věcí na který nechci myslet. Teď ani zítra.
Myslím na ně, jinak bych totiž měla dobrou náladu. Říkejte mi blázen ale jsem hrozně naštvaná, že jsem včera na závodech byla druhá. Někdo to bere stejně jako když krásná holka říká "Jsem ošklivá" jen proto, aby slyšela, jak je hezká. Jenže já nechci slyšet jak jsem dobrá, prostě chci být lepší. A mimojiné si nemyslím, že bych byla dobrá, nebo ne zkrátka tak, jak bych chtěla. Jenže každý chce být v něčem nejlepší. (Nejlépe ve všem) Smutné je, že často si za tím ten (či ta) dotyčný jde, jako by měl(a) klapky na očích. Příliš pospícháte po hlavní silnici a nevšimnete si krásných zapadlých uliček. To jsem já. A je to zatracená škoda.

Pouštím si Briana Craina- Ice. Připadá mi to smutný a zároveň usměvavě krásný. Ne že by se tyhle dvě věci vylučovaly, ve smutku je jistá krása. Člověk díky němu podle mě více přemýšlí, nebo spíše smutek nás donutí se trochu pozastavit v tom sprintu po hlavní silnici a zamyslet se, proč vlastně jsme si vybrali tuto cestu. Či naopak zvýšíme intenzitu běhu, abych masochistickou bolestí svalů odehnali hlubší otázky než je "co si dám k obědu". A tomu se prosím říká útěk před realitou. - Také má oblíbená činnost, však jsem nucená uznat, že realita je těžký soupeř, vždy mi je přinejmenším v zádech.

O podzimních prázdninách jsem byla u koní, tam jí nádherně unikám. Jenže prudce nahoru, prudce dolu. Těžko se pak vrací do její náruče. A to mi věřte, že jí má pěkně zeširoka otevřenou. All inclusive for Jana, napsaný lihovkou na čele. Realita je sarkastická slečna se smyslem pro ironické náhody(chcete-li tak nehody), někdy je i hezká, jenže to jí většinou musím pujčit svůj makeup a a trochu si jí upravit. Bohužel si jej vždy paličatě smyje a nasadí si již ne tak ideální odstín. Či jí ten odstín nasadíme my- ne proto, že se líbí nám ale proto, že se líbí těm druhým.

Kdyby se mě někdo zeptal, proč s nim jsem..Co bych odpověděla? To, co jsem řekla Martinovi, když jsem mu řikala, že někoho mám? (Věřím tomu vůbec?) Pořád vidim, jak se tvářil. No, nebyl jedinej ale stejnak jsem si přišla jako mrcha. A vím, že oprávněně. Navíc, nejsem zvyklá na vztahy -co taky chcete po holce, která má nejdůvěrnější vztah s kusy papíru v pevných deskách do kterých píše, Shakespearem a pavoučicí s potkanem, kterým přeje dobrou noc. Mám ho ráda, jenže mám ráda i ten pocit volnosti, že si můžu dělat absolutně co chci a nikdo se mě neptá kde jsem s kym byla.

Jsem unavená, vážně bych už někdy měla psát článek jindy jak kolem jedenáctý,navíc jsem se před hodinou vrátila z bazénu. Vše co teď potřebuju je čaj Roibos Toffe či kafe ze Starbuck, kamarády beze sklonů hledat něco víc jak kamarádství, lístky na burlesku (snad už tenhle měsíc budou) , exlusivní uvolnění z reality ve stáji a snídani u Jamese Deana- konečně už bych si na to mohla najít čas a peníze. (Za chvíli snad začnu chodit víc v retro oblečcích jak korzetech, hrozně na to ulítávám)
Místo toho,bych měla dělat domácí prace na příjamčky, který dělám za dva měsíce a mám totální nic- což je sice dáno tím, že mě odrazuje to, že umělecká střední s módním návrhářstvím neslibuje zrovna slibné umístění při příjmačkách na vejšku. Co si budem- chci si tím jen ulehčit práci s učením a dělat co mě baví, praktičnost v tom není. Měla bych taky najít text na divadlo a tak. No nic, improvizace jako vždy.
Dobrou a napište jak se vede Vám.