Perfection is not just about control. It's also about letting go. (Black swan)

Září 2013

Setkání s literární postavou- Syrio Forel

25. září 2013 v 22:31 | Moje velká maličkost |  Deník
Nikdy jsem neposílala žádnou povídku do soutěže, ale tak...Vše je jednou poprvé.
Kniha: Hra o trůny
Postava: Syrio Forel
Znaky včetné mezer : 1779 (A že mě to stálo spoustu zkracování :D)

Kapky dopadaly na chodník a já znuděně kráčela mlhou. Nechtělo se mi tam, tak jako už delší dobu. Pryč byly mé iluze o třech mušketýrech a já už věděla, že současní šermíři nepůsobí epicky, spíše směšně, asi jako dva poskakující králíci připojení k elektrice, kteří se do sebe snaží zabodnout tenké párátko.
S povzdechem vcházím do tělocvičny. Muž, který tam stojí však není můj trenér, nýbrž nějaký cizí plešatý chlap, asi tak čtyřicetiletý, s výrazným orlím nosem a dlouhým šlachovitým tělem, které halí podivné středověce vyhlížející oblečení.
Pohlédl na mě, "Jdeš pozdě, chlapče" , řekl s přízvukem připomínajícím francouzštinu . Ihned jsem poznala s kým mám tu čest. Syrio Forel, první taneční mistr Braavosu. Ať už jsem paranoidní schizofrenik, nebo ne, šerm s ním bych si nikdy nenechala ujít i kdyby to znamenalo, že budu šermovat jen s přeludem své vlastní mysli.
"Já ale nejsem kluk", odpověděla jsem, ač jsem již jeho odpověď znala. "Kluk nebo holka, jsi šermíř, to je vše." Usmál se a podal mi krátký tesák.

Tanec začal. Bylo to jiné, instinktivní. Naučené pohyby mi nestačily. Musela jsem křížit nohy a velmi rychle jsem se díky tupé bolesti v boku, kam mě zasáhl, přesvědčila, že Syrio není jen iluze. "Děvče, jsi mrtvá" oznámil mi výsměšně a já se v tu chvíli odhodlala nedat mu šanci prohlásit ono slavné "A teď jsi velmi mrtvá". Vybavila jsem si všechny rady určené jiné jeho žačce. Rychlá jako jelen, tichá jako stín, klidná jako stojatá voda. A pokračovala v tanci. Mezi těmi všemi kryty a výpady mi došlo, proč si tenhle šerm oproti normálnímu tréninku užívám a nebylo to jen charismatickým šermířem a historickou zbraní, ale faktem, že to dělám pro zábavu a bez toho svého neustálého strachu z prohry, protože, milí drazí, ten, kdo se bojí prohry už prohrál.

Ztráty a nenalezené nálezy

17. září 2013 v 22:39 | Moje velká maličkost |  Deník
Opět po delší odmlce zdravím,
(Foto: Lukáš Šimonek)
A jaké to překvapení, opět píšu ve večerních hodinách a opět s nevalnou náladou, u toho mi hraje Brian Crain. "A walk in the forest" , vlastně je to optimistická písnička, kéž bych taková byla i já. Jenže je toho moc, musí být krásný nemít žádná tajemství a mít nezáživně nudný život, krásný takovým tím bezstarostným způsobem. Ale nevšímejte si mě, mám cosi, čemu se říká knižní kocovina, stále ještě lpím na knížce, kterou jsem právě dočetla, v jejím světě. Ve světě Doriana Graye, vskutku jsem mu nezáviděla možnost nahlédnout do své duše.

Kate Voegele- Hallelujah. Od doby, co jsem nenapsala článek se nějaké věci změnily, tak například nejsem zadaná, po roce. Je to nezvyk. Jenže jedno nervy prostě přetečou. Možná se Dan změnil, možná jsem se změnila já, nebo jsem jen všechny ty věci předtím přehlížela. Fakt, že vlastně nemáme nic společnýho a že vše vnímáme naprosto rozdílně. Já si ideální budoucnost představuju s velkou stájí, viktoriánským domem a prací, která mě bude bavit. Jenže on patří mezi ty lidi, kteří se spokojí s tím, že mají střední, nějakou práci a pak už chtějí jen rodinu. Myslím, že takoví lidé jsou šťastní, nemají potřebu šplhat příliš vysoko a tak se do nížin nevrací uslzení s krvavými boláky na nohou. Jenže mám-li být upřímná, já se vždycky bála, že mi zašlape moje ambice, bála jsem se, že se nakonec spokojím s tím, s čím se spokojí on. Jenže já bych nebyla šťastná. On nikdy nechápal, proč vyšiluju kvůli banalitám, jako jsou známky, já zase nikdy nepochopila, proč zůstává ve stejné práci i když tam není spokojený. Já mu vyčítala, že si nedokáže stát za svým, že mi všechno odkýve a když se ho zeptám, proč si něco myslí, tak mi nedokáže odpovědět. On mi vyčítal, že mu nedokážu projevit city, že jsem k němu po psychické stránce jako "ledová královna" a nikdy ho za nic nepochválím.

Vlastně vše bylo v pořádku, dokud se nesnažil mě nutit. Nemám ráda, když mi někdo něco diktuje, když mi někdo dělá neplánované přepadovky, když jsem zrovna unavená a jediný, po čem toužím, je spánek. A pak začaly takový ty věty jako "Kdybys mě milovala, tak se učíš před tréninkem, namísto abys někde byla s kamarádem a pak večer neměla čas" … Jo, vážení, přišla jsem si jako vrána chycená do zlatý klece. Krásný, ale příliš těsný. Vím, že Dan je hodný kluk, vím, že sotva najdu někoho jako je on, kdo pro mě udělá první a poslední, jenže o tom vztah není. Nemyslím si, že je to o sebeobětování, ale o vzájemném porozumění a to mi chybělo.

Ale počkejte si sami, jak já si budu nadávat, až budu sama a stará, v té své vile umřu, nikdo si toho po týdny ani nevšimne a můj kocour mě mezitím sežere. Budu si nadávat, že jsem s ním nezůstala. Jenže teď z toho cítím jen úlevu. Tak dobrá, úlevu a melancholii, protože jakkoli mi někdy vadil, komu mám teď vyprávět takové ty každodenní maličkosti? A s kým se mám hádat? Nemluvě o tom, že v závěru nemám ani s kým tančit, to bude pěkný trapas, až se budou slečny zadávat a já tam budu stát a hloupě se usmívat. Jenže vše má svojí cenu. (A dala bych nevím co za to, vidět výraz Danovy sestry, když jí řekl, že jsme se rozešli, vsadím se, že otevřela šampaňský, potvora)

Zcela mimo můj roční románek nějaké aktuality, byla jsem v poslední době u koní na dva týdny, v Německu na šermířském soustředění v Alpách a pořídila si kotě. No, vlastně v závěru za Rona můžu taky děkovat Danovi, Christian- potkan před několika měsíci úspěšně přežil operaci nádoru, jenže jsem ho minulý týden stejnak musela dát utratit (měla jsem co, dělat, abych jim na veterině nebulila jako želva), od 25. Budu chodit na břišní tance a ve čtvrtek jedu na závody do Polska i když jsem nemocná a asi brzy vysmrkám vlastní mozek.


Mějte se krásně , popřípadě napište, jak se daří Vám, sladké sny.